Dějiny budovy Starého proboštství

Budova Starého proboštství, původně sídlo pražského biskupa, dnes čp. 48 1, na třetím nádvoří Pražského hradu, stojí na vrcholu západního okraje skalního hřbetu, který stoupá od dnešního Klárova až sem. Je to nejstarší kamenný objekt určený k bydlení nejen v Praze, ale i v Čechách. Jeho základy pocházejí z 1. poloviny 11. století.
 Zvýšené přízemí této budovy spočívá na nejvýše položeném místě původního skalního podloží. Z dnešní úrovně dlažby třetího hradního nádvoří je třeba vystoupat k hlavnímu vchodu po 12 schodech. Písemné zprávy i archeologický výzkum se shodují v tom, že tento objekt vystavěný z kamene spojovaného jílem byl sídlem biskupa. Na obytnou budovu směrem na východ už od počátku navazovala kaple sv. Mořice. Nejstarší základy kamenného zdiva zhruba čtvercového půdorysu mají rozměry 9 x 8,25 m a základy kaple 11 x 5 m.
Archeologický výzkum odhalil na tomto místě pozůstatky nejméně dvou dřevěných staveb. Jedné s konstrukcí nesenou kůly a druhé srubové, které odděloval plot. Zde nalezené keramické fragmenty dovolují konstatovat, že patří do období staršího než polovina 11. století. Bez odpovědi zůstává zatím otázka, zda už tyto starší dřevěné stavby byly obydlím pražského biskupa, anebo kdo jiný v nich bydlel.Dochované písemné zprávy nám pomáhají učinit si bližší představu o významné poloze a okolním prostředí tohoto místa.2 Kronikář Kosmas se zmiňuje o vyvýšeném místě, zvaném „Žiži" – původ tohoto označení bývá dáván do souvislosti se slovy „žhnouti, žár", a tedy s pohanskými kultovními obřady. Dalším významným místem, o němž Kosmas píše ve své kronice je kamenný „knížecí stolec". Jeden z Kosmových pokračovatelů, kanovník Vincentius, ve své kronice, kterou psal na začátku druhé poloviny 12. století, poznamenal o knížecím stolci, že to je „kámen, který ještě teď stojí uprostřed hradu". Jako poslední zasedl na tomto knížecím stolci při svém uvedení Přemysl Otakar I. Svého syna Václava I. už nechal korunovat na krále v katedrále.
Pro přesnou lokalizaci ani jednoho z těchto významných míst neposkytují jednoznačné důkazy ani archeologické nálezy, ani další písemné zprávy. Rekonstrukce předrománského hradiště, předchůdce pozdějšího Hradu, zpracovaná v roce 1972 podle archeologa dr. Ivana Borkovského a historika ing. arch. dr. Jiřího Čarka, kterou zařadil ing. arch. dr. Jiří Vančura do své knihy „Hradčany, Pražský hrad", předpokládá umístění knížecího stolce nedaleko klášterní baziliky sv. Jiří, v místě nynějšího zakončení gotické katedrály, a za pahorek Žiži považuje nejvýše položené místo v bezprostředním sousedství pozdějšího obydlí pražského biskupa. Novější výklad odvozuje etymologický původ neobvyklého jména pahorku Žiži od staroslovanské podoby slovesa „sedět či usednout" a předpokládá existenci knížecího stolce také přímo na tomto pahorku.
V této souvislosti stojí také za povšimnutí úvaha dr. Vančury, který v citované knize napsal: „Myslím, že před výstavbou opevněného přemyslovského hradiště bylo zde předkřesťanské kultovní místo s pohanskou svatyní a snad i s obydlím pohanských kněží, v čele s veleknězem Strojmírem, který vyvolal protikřesťanskou vzpouru proti knížeti." Odkazuje přitom na článek J. Paulíka „Archeologické objevy a Velká Morava" (Architektura ČSR, 1963, č. 10) a uvádí jím vyslovené zdůvodnění této hypotézy: „Je možno předpokládat, že když kníže Bořivoj sídlil na hradisku Levém Hradci, kde měl svůj palác a svůj první křesťanský chrám v Čechách, kostel sv. Klimenta, že na ploše dnešního Hradu bylo sídlo pohanského knížete (kněze) Strojmíra, který se vzepřel Bořivojovi a zmocnil se vlády.... Pravděpodobně část hradního vrchu byla sídlem Strojmíra, o čemž svědčí jednak prehistorické pohřebiště, jméno kopce Žiži, rituálního to pahorku, a hrob pohanského bojovníka 3. v sarkofágu, nalezený v blízkosti proboštství.... Není ovšem vyloučena ani teorie prof. dr. Václava Vaněčka, že všichni členové rozvětveného rodu Přemyslovců nepřijali křesťanství a že onen Strojmír byl protikřesťanský pohanský Přemyslovec." Jsou to sice úvahy, pro které chybí nezvratné důkazy, ale do jisté míry by vysvětlovaly osídlení v té době nesnadno přístupného vrcholu skalního hřbetu.
Území tvořící dnes areál Pražského hradu oddělovala od dnešního Hradčanského náměstí přírodní strž či rokle zvaná „hradčanská brázda", táhnoucí se od Jeleního příkopu směrem k Malé Straně. Už od středověku byla využívána jako příkop chránící vstup do hradního areálu. Mezi předhradím, kterému dnes odpovídá první a druhé hradní nádvoří, a tehdejším vnitřním prostorem hradu bylo později vybudováno mohutné opevnění.
Cesta vstupovala do předhradí v prostoru dnešního severního traktu prvního nádvoří, stáčela se k jižnímu konci tohoto opevnění, kde procházela branou v jihozápadním rohu dnešního třetího nádvoří a pokračovala směrem na východ. Povrch této cesty byl vysypán drobnými opukovými kameny nebo vyložen prkny. Výškový rozdíl mezi úrovní přírodního terénu kudy v těchto místech vedla tato cesta a místem, kde stojí dnešní budova Starého proboštství, byl asi 3 až 5 metrů a sklon terénu byl asi 40 až 70 stupňů. Určitou představu o tehdejší podobě okolního terénu poskytuje fotografie přírodního povrchu 4. ve výkopu pro základy k obelisku umístěnému dnes na třetím nádvoří.
Když v roce 895, tedy 80 let před založením pražského biskupství, kníže Spytihněv I. složil vazalský slib východofranckému králi Arnulfovi a ujal se vlády, přišel z Řezna do Prahy kněz Pavel spolu se skupinou několika dalších kněží. V té době už tady stál první kostel zasvěcený Panně Marii, který před deseti lety založil otec tohoto knížete Bořivoj. Někdy v letech 914/915 navštívil Prahu veronský biskup Notherius II. a udělil v tomto kostele mladému kněžici Václavovi postřižiny. V 2. polovině 11. století Spytihněv II. kostel přestavěl a značně rozšířil. On i jeho manželka zde také byli pohřbeni. Po dalších dvou staletích byl tento kostel při požáru zničen a při vylepšování opevnění na západní straně Hradu v roce 1278 překryla toto místo zemina ze dvou mohutných příkopů. Odkryté základy 5. tohoto kostela je možno vidět za prosklenou stěnou po levé straně v dnešním průchodu ze 4. do 2. hradního nádvoří.
Ještě během 10. století 6  pak došlo na Pražském hradě ke zbudování dalších kostelů. Po Spytihněvově smrti v roce 915 nastoupil na knížecí stolec jeho bratr, Václavův otec, Vratislav. Tomu se podařilo, asi ještě před rokem 920, založit druhý hradní kostel, baziliku sv. Jiří, a když v roce 921 zemřel, byl v tomto kostele pohřben. V témže roce také byla ve svém vdovském sídle na Tetíně usmrcena najatými vrahy jeho matka Ludmila. Dokončení svatojiřské baziliky se pak protáhlo až do roku 925, kdy došlo k jejímu zasvěcení a kníže Václav sem dal přenést tělo sv. Ludmily. Této slavnosti se zúčastnil také kněz Pavel, který byl v Čechách jakýmsi zástupcem řezenského biskupa, do jehož církevní pravomoci Čechy patřily.
Krátce po tomto roce založil sv. Václav třetí hradní kostel, rotundu sv. Víta. Zasvěcení této rotundy vykonal 22. září 929 Michal, spolubiskup řezenského biskupa Tuta. Tři roky po smrti sv. Václava sem bylo přeneseno jeho tělo ze Staré Boleslavi a pohřbeno do hrobu v jižní apsidě.
Kde bydleli kněží pečující o tyto kostely a vykonávající duchovní správu, není známo. Nemohlo to být při svatojiřském klášteře, protože ten byl založen až když se Mlada, dcera Boleslava I., vrátila z Říma, kam v roce 967 vedla poselstvo žádající papežův souhlas k jeho založení a ke zřízení pražského biskupství. Nedaleko kláštera pak byl postaven kostel sv. Jana Křtitele 7, patrně jako špitální kostel při klášteře. Zbytky jeho základů se nacházejí pod dnešními domy čp. 10 až 8 v Jiřské ulici.
Po obdržení papežova souhlasu se zřízením pražské diecéze začalo být duchovenstvo působící při rotundě sv. Víta označováno jako „collegium cleri" a jejich úkolem bylo připravit vše potřebné, aby po vyhlášení diecéze mohl být tento kostel katedrálou. V roce 973 došlo sice ke zřízení diecéze a jejím prvním biskupem se stal Dětmar, do Prahy však přišel až v roce 976. Nemáme zprávy o tom, kde on ani jeho čtyři nástupci až do 1. poloviny 11. století bydleli. Jejich obydlím, stejně jako prvních členů katedrální kapituly i ostatního duchovenstva byly zřejmě dřevěné budovy, kterých v hradním areálu postupně přibývalo. Byly to jednoprostorové srubové stavby o délce stěny 4 až 5 m. Od 11. století byly tyto dřevěné sruby i dvouprostorové. Podlaha byla z udusané hlíny, dřevěná, výjimečně též z valounů.
Životopisec sv. Vojtěcha píše o „biskupském dvoře", patrně ne příliš vzdáleném od kostela sv. Jiří, když se biskup mohl pokusit chránit ženu jednoho z Vršovců, která tam hledala útočiště. Byla však přesto v jeho přítomnosti sťata. Tato událost v roce 994 rozhodla o druhém odchodu tohoto biskupa ze země. Připomíná ji bronzový reliéf (třetí zdola) 8. na dveřích levého vchodu do dnešní katedrály. Tato scéna je znázorněna také na levém křídle 9. oltáře kaple sv. Vojtěcha ve staré části katedrály, kde je pohřbeno několik pražských arcibiskupů.
Při katedrální kapitule začala už velmi brzy, jak bylo zvykem, působit také katedrální škola. Ta pražská měla velmi dobrou pověst, takže přicházeli i z jiných zemí nejen žáci, ale i vyučující. Vyučující měli titul "mistr" a byli mezi nimi vynikající učenci evropského věhlasu. Tak například už v letech 1008 až 1018 zde působil slavný mistr Hubald z Lutychu. Reforma katedrální kapituly, provedená v letech 1068-1098 učeným proboštem Markem, se týkala v nemalé míře i školy. Svému významu odpovídající prostor získala tato katedrální škola na konci 12. století po dokončení stavby rozsáhlého objektu svatovítské kapituly, připojeného na severu k románské bazilice a zvaného též „klášter pražského kostela".10.
Teprve o šestém pražském biskupu Šebířovi (1030-1067) bezpečně víme, že na místě dnešního Starého proboštství bydlel v prvním kamenném domě s přilehlou kaplí sv. Mořice. Pokus o rekonstrukci stavebního vývoje tohoto objektu od jeho založení v 1. polovině 11. století do začátku 13. století naznačuje čtyři časové úseky: 11 a) před rokem 1060 (před zahájením stavby románské baziliky); b) rozšíření po požáru v roce 1091; c) přestavba po požáru v roce 1142; d) na počátku 13. století.
Na nejstarších základech čtvercového půdorysu byl zbudován kamenný dům. Jeho v té době mimořádná velikost (9 x 8,25 m) svědčí o vnitřním rozdělení tohoto paláce. Podle charakteru a šíře zdiva lze usuzovat, že měl pouze jedno podlaží, a pokud měl ještě další patro, bylo dřevěné. Obdélná kaple přiléhající na východní straně k obytné budově byla zakončena apsidou. V roce 1060, kdy Spytihněv II. zakládal stavbu románské baziliky, musela tato biskupská kaple 12. už stát, protože jižní křídlo křížové lodi baziliky muselo být mírně nepravidelné, aby se kapli vyhnulo.
Když se v roce 1067, po smrti Šebíře, stal pražským biskupem Jaromír (Gebhard), odstěhoval se jeho bratr kníže Vratislav II. na Vyšehrad a kvůli dlouhodobým sporům a neshodám, které mezi nimi byly, založil na Vyšehradě novou „Královskou kolegiátní kapitulu" podřízenou přímo papeži.
Další obyvatel tohoto paláce, biskup Kosmas, jmenovec našeho nejstaršího kronikáře a děkana pražské kapituly, musel provést rozsáhlé stavební úpravy, protože rozsáhlý požár 23. dubna 1091 poničil tento palác i sousední dosud nedostavěnou baziliku. Biskupský palác byl při této přestavbě rozšířen o severní část (7 x 7 m) rozdělenou na dvě místnosti. Rozvržení svědčí o tom, že obydlí bylo vícepatrové se vstupem ze západní strany. Při severní straně byla budova doplněna dřevěnou přístavbou. Kaple nebyla požárem poškozena. Po odstranění následků požáru byla v roce 1096 dokončena a zasvěcena románská bazilika a spolu s ní byl vybudován také na severní straně k ní přiléhající rozsáhlý románský komplex 13. obydlí pražské kapituly, propojený dlouhou chodbou s klášterem sester benediktinek při kostele sv. Jiří. Zároveň vznikla též další drobná kostelní stavba, kterou spojovala s bazilikou také chodba. Zasvěcení tohoto kostela není přesně doloženo, dnes bývá označován jako kostel sv. Bartoloměje.
V roce 1135 nastoupil po Vratislavovi II. kníže Soběslav I., vrátil se z Vyšehradu zpět na Pražský hrad a začal budovat jeho nové opevnění a románskou přestavbou ho měnit v kamenný hrad. Pokračovatel Kosmovy kroniky, zvaný kanovník vyšehradský, k tomu roku poznamenal: „Toho roku se metropole Čech Praha začala opravovat po způsobu latinských měst." K dalšímu požáru došlo při obléhání hradu v roce 1142. Způsobené škody byly tak velké, že přestavba, k níž musel tehdejší biskup Ota přikročit, byla ve skutečnosti novostavbou. Rozměry nově postaveného paláce byly 19 x 10 m, v přízemí měl dvě místnosti a byl dvoupatrový. Zápis z roku 1162 uvádí „hořejší síň biskupského paláce" a „dolní komnatu". V roce 1194 se píše o „velké světnici (jizbě) biskupově". Jizba byla obytná uzavřená vytápěná místnost, a byla v té době značnou civilizační vymožeností. Také nalezené kousky skleněných nádob i plochého skla (patrně vitráže) svědčí o nadstandardním vybavení. Ve východní fasádě se dodnes zachovaly zbytky románského zdiva a oken prvního a druhého patra.14 
Během 13. století přebývali biskupové často ve svém dvorci, který si zbudovali poblíž malostranského konce Juditina mostu. Natrvalo se tam přestěhoval biskup Tomáš z Bechyně (1278 – 1296). Další osudy biskupského paláce na Pražském hradě nejsou zdokumentovány. Určitě se mu nevyhnul požár, který zachvátil hradní budovy v roce 1303. V následujících letech pak zchátral i královský palác.
V roce 1486 získala tento objekt metropolitní kapitula a až do roku 1880 zde bydlel kapitulní probošt. Tehdejší probošt Pavel Pouček (1484-1488) nechal palác přestavět. Část objektu patrně byla hrázděná, jak dokládá ožehnutá mazanina s otisky dřeva nalezená při archeologických průzkumech. Tyto konstrukce zanikly během požáru, který 2. června 1541 zachvátil velkou část Malé Strany a Hradčan. Při přestavbě byly pod jižní částí budovy vyhloubeny a zaklenuty polo suterénní prostory, po požáru však už nebyly obnoveny. Pravděpodobně z této gotické přestavby byla i nalezená část cihlové pece, umístěné v původním severovýchodním přístavku a sloužící k vytápění. V průběhu 2. poloviny 16. století byl objekt obnoven v renesančním stylu. Fasády byly provedeny kvádrovaným sgrafitem 15, které svou podobou odpovídá sedmdesátým až osmdesátým letům 16. století. Tato výzdoba se částečně zachovala na východní straně domu. Zásadní význam však měly až ranně barokní úpravy. Podobu barokního měšťanského domu dostal tento palác při přestavbě v polovině 17. století 16. Na základě datované pískovcové sochy sv. Václava 17. od sochaře Jana Jiřího Bendla z roku 1662, vsazené do jihozápadního nároží proboštství, lze předpokládat, že krátce před tímto rokem vznikla pozoruhodná ranně barokní fasáda se vstupním portálkem 18.  Z nápisu na soklu sochy zůstaly však bohužel jen nesouvislé zbytky. Z této doby jsou také dvoukřídlé vstupní dveře, jak ukazují jejich výplňové desky a přírazník, které zdobí akantové rozviliny.
Nad vchodem do budovy se nachází malovaný znak probošta 19. Jana Františka Rasche z Aschenfeldu (1646-1666), který nechal budovu barokně přestavět. Pod znakem je latinský nápis: „Praepositura Sanctae Metropolitanae Ecclesiae et Reverendissimi Semperque Fidelis Capituli Pragensis" (Proboštství posvátného metropolitního kostela a nejdůstojnější vždy věrné kapituly pražské).
S určitou pravděpodobností lze předpokládat, že autorem projektu této barokní přestavby budovy Starého proboštství by měl být Francesco Caratti, který byl v té době na Hradě činný a připisuje se mu též návrh na fasádu kostela sv. Jiří 20. V letech 1701-1702 nechal probošt Daniel Josef Mayer přestavět v barokním stylu kapli sv. Mořice 21. Pozdější barokní úpravy v obytné budově už se týkaly jen vnitřního zařízení. Také základní rozvržení místností 22. zůstalo nezměněné. V nákresu tmavě vyznačené části stavby zůstaly z románského paláce z poloviny 12. století. Na chodbách směřujících od západu k východu, které průvodně směřovaly do přilehlé kaple sv. Mořice, jsou pod skleněnou krycí deskou na dvou místech v prvním a druhém poschodí uchované zbytky románského opukového zdiva 23 odkryté při posledních opravách. V první čtvrtině 18. století byl strop sálu 24 v prvním poschodí vyzdoben figurálními štukaturami představujícími alegorie ctností. Stavby odstraněné 25 z okolí Starého proboštství během 2. poloviny 19. století, aby nepřekážely dostavbě katedrály, jsou ještě vidět na Langweilově modelu Prahy z let 1826-1837. Je mezi nimi také budova (staré čp. 41) - od poloviny 18. století kapitulní škola, na začátku Vikářské ulice před dnešním čp. 40.
Spolu s přestavbou kanovnických domů na severní straně náměstí U Sv. Jiří byla podle plánů architekta Josefa Mockera v letech 1871-1878 postavena nová budova proboštství (čp. 34) 26. Poslední probošt, který bydlel ve Starém proboštství, byl prof. dr. Adolf Würfel (1871-1891). Opustil tuto budovu 9. června 1880, přes léto bydlel v dejvické vile na Hadovce a do nové budovy proboštství se nastěhoval 8. října 1880. Po něm bydleli v Novém proboštství ještě: prof. dr. Eduard Tersch (1891-1898), Antonín Hora (1898-1906), doc. dr. František Borg. Krásl (1906-1907), prof. dr. Václav Frind (1906-1933) a dr. Antonín Franz (1933-1945), který po odsunu do Německa zemřel v roce 1953 v Zinnebergu u Mnichova. Když se v roce 1955 stal proboštem dr. Antonín Eltschkner, nemohl se do budovy proboštství nastěhovat, protože už byla ve správě Kanceláře prezidenta republiky.
V roce 1880 byla zbourána kaple sv. Mořice. Zbytky jejích základů a část základů románské baziliky zastřešil, při úpravě třetího hradního nádvoří v letech 1928-1935, architekt prof. Josip Plečnik plochou betonovou deskou, a lze je spatřit mezi budovou Starého proboštství a katedrálou přes mříže zdobené reliéfy 27 z měděného plechu.
Během úpravy a vyrovnávání plochy 3. nádvoří byla před levý okraj budovy Starého proboštství dočasně přesunuta bronzová jezdecká socha sv. Jiří s kašnou 28, která předtím stála u rampy 29 vymezující zvýšený terén kolem katedrály. Dříve byla tato socha s kašnou umístěna v jihovýchodním rohu  3. nádvoří 30. Zmiňuje se o tom písemná zpráva o jejím poškození při požáru 1541. Na tom místě ji zachycuje také kresba Jana Josefa Dietzlera z roku 1733, která znázorňuje toto nádvoří ještě s ranně barokní úpravou budovy Starého proboštství a renesanční úpravou velké věže Svatovítské katedrály a Starého královského paláce. Podle Plečnikova návrhu z roku 1928 byla socha po odstranění rampy a snížení terénu vrácena zpět a postavena na vysoký žulový podstavec 31, doplněný malou vodní nádrží s kruhovým zábradlím. V roce 1967 sem byla dána její kopie a originál uložen v expozici Národní galerie ve svatojiřském klášteře. Samotná kašna 32je dnes na náměstí U Sv. Jiří.
Jako památka na oběti první světové války byl při oslavách desátého výročí jejího konce v roce 1928 před budovou Starého proboštství vztyčen obelisk 33, monolit z mrákotínské žuly postavený na podstavci z růžové liberecké žuly, vysoký celkem 16,38 m. Čtyřboký jehlan (90 x 90 cm) vysoký 2 m, zhotovený podle návrhu architekta Tomáše Valenty z pozlacených ocelových prutů v plzeňské Škodovce a v roce 1996 osazený na jeho vrcholu, bývá označován jako symbol obnovené demokracie.
Po skončení druhé světové války byla podle návrhu architekta Pavla Janáka na jižní fasádu Starého proboštství osazena kovová pamětní deska s nápisem 34: „Spjati povoláním s Pražským hradem položili život za vlast – Dr. Josef Patejdl + 7. X. 1940, Dr. Přemysl Šámal + 3. III. 1941, Josef Marek + 29. IV. 1942, Josef Chaloupka + 6. VI. 1942, Ing. Jan Valenta + 6. VI. 1942, Jaroslav Kynzl + 19. II. 1943, Alois Mazal + 26. II. 1943, František Šmíd + 18. III. 1943, Antonín Cerha + 8. IV. 1943, Bohuslav Láska 20. X. 1944, Dr. Karel Strnad + 25. X. 1944, Dr. Emil Sobota + 24. IV. 1945, Dr. Bohumír Budín + 5. V. 1945, Jaroslav Vágner + 5. V. 1945, Dr. Bohumil Havránek + 6. V. 1945, Vojtěch Ramas + 9. V. 1945, Karel Kajpr + 25. V. 1945 – Na jejich paměť 5. V. 1946 ve výročí Pražského povstání".
Od roku 1994 začala užívat objekt Starého proboštství v pronájmu od Správy Pražského hradu Metropolitní kapitula u sv. Víta, ve druhém poschodí byl zpočátku spoluuživatelem farní úřad při katedrále a v přízemí má úřední místnosti Interdiecézní církevní soud.

Přednáška v cyklu Příběh Pražského hradu, 4. 6. 2009 v Mladotově domě

Literatura:
 Pražský hrad, Podrobný průvodce, Správa Pražského hradu, Praha 2005.
Pražský hrad ve fotografii (1856-1900), Správa Pražského hradu, Praha 2005.
Příběh Pražského hradu, Správa Pražského hradu, Praha 2003.
Umělecké památky Prahy, Pražský hrad a Hradčany, Academia, Praha 2000.
Bečková Kateřina, Zmizelá Praha, Hradčany a Malá Strana, Nakladatelství Schola ludus – Pragensia, Praha 2000.
Frolík Jan, Dům pražského biskupa na Pražském hradě do konce 13. století na základě archeologického výzkumu v roce 1984, Castrum Pragense 2, Praha 1999, str. 169-22.
Katedrála sv. Víta, II, Dostavba, Správa Pražského hradu, Praha 1994.
Boháčová Ivana, Frolík Jan, Petříčková J., Žegklitz Jaromír, Příspěvek k poznání života a životního prostředí na Pražském hradě a Hradčanech, Archeologia historica 15, 1990, str. 177-189.
Boháčová Ivana, Frolík Jan, Chtěbor Petr, Žegklitz Jaromír, Bývalý biskupův dům na Pražském hradě, Archeologia historica 11, 1986, str. 124-140.
Vančura Jiří, Hradčany, Pražský hrad, Nakladatelství technické literatury, Praha 1976.
Merhautová Anežka, Ranně středověká architektura v Čechách, Praha 1971.
Borkovský Ivan: Poloha kopce Žiži na Pražském hradě, Časopis Společnosti přátel starožitností, 62, 1954, str. 15-21.
Čarek Jiří, Románská Praha, Praha, 1947.
Blažíček Oldřich Jakub, Jan Jiří Bendl, pražský sochař vrcholného baroku, Památky archeologické XL, Praha 1937, str. 55-91.
Fiala Karel, Bývalý dům biskupův na Hradě pražském, Památky archeologické XXXIV, Praha 1925, str. 418-433.

 

Template Design free joomla templates